Moje metoda a technika zpěvu

 

Metoda

Zabývám se pěveckou metodou, která vychází ze správné pěvecké techniky a zároveň psychologicky rozvíjí osobnost člověka uvědomováním si své pravé identity, svého pravého hlasu. Pochopením problému osobního rázu lze dojít i k řešení hlasových problémů. Osobně jsem přesvědčena, že s každým problémem se dá pracovat.

Technika zpěvu

„Zpěv je jenom jeden, žánr je teprve v každém jednotlivci.“ Pěvecká technika je základem pro všechny zpívané hudební styly a žánry. Záleží na založení člověka a na vhodném tvoření tónu. Například u opery máme více vyklenuté patro, hlas je uvolněný, přirozeně se chvěje. U populárního zpěvu jsou ústa více do široka, patro není příliš vyklenuté, tón je rovný, záleží na textu, zpěv je více deklamační. Vše můžeme shrnout do těchto základních bodů:

1. správný pěvecký dech
2. volnost a pevnost těla
3. prostor v ústech
4. mluvení a výslovnost
5. rozvoj osobnosti

Polovinou úspěchu je správný pěvecký dech, neboli pěvecká opora. Oporou při zpívání je bránice: sval, který pracuje jako píst a drží tón na správném místě. Činnost bránice nemůžeme ovlivnit vědomě, ale můžeme použít pomocné představy, které jsou pro každého člověka individuální a dechový systém se jejich pomocí sám zapojí. Když nezaberou představy, používám svalová cvičení, která uvedou svaly do správné polohy, a tím se utvoří prostor pro kvalitní utvoření tónu.

Volnost (ale zároveň i pevnost) těla je spojená s plynulým volným výdechem. Svaly na krku jsou volné, svaly v oblasti bránice, břicha a zad drží pevně (ne v křeči) dechový sloupec, vedoucí zvuk do hlavy. Tón se vede obloukem skrz hlavu do předních částí obličeje, aby zněl v plném znění a barvě. Důležité je nezadržovat dech v sobě a plynule ho vypouštět, aby nás nezadusil. Volný tón nezůstává na jednom místě, ale běží, nebo se také říká, že tón žije.

Prostor v ústech je důležitý pro volný výdech z těla ven, abychom rozezvučeli všechny možné rezonanční oblasti těla – dutiny a kosti. Důležitý je pocit zívání a klenutého patra. Prostor v ústech, volnost krčních svalů a pevnost svalů v oblasti bránice společně umožňují hluboký dech.

Zpívání souvisí s mluvením. Jestliže zpíváme jinak posazeným hlasem než kterým mluvíme, není to pro nás přirozené. Rozlišujeme výslovnost a prostor v ústech. Vyslovujeme vždy alespoň půl metru před našimi rty. Výslovnost nikdy nesmí být uvnitř nás, jinak nás pohltí a zadusí. Pak není tón slyšet do dálky. Už jako novorozeňata jsme správně dýchali a tvořili tóny – jistě silné a nosné, aniž bychom si uvědomovali jakoukoliv pěveckou techniku.

Tón má dvě části – horní a dolní. Když dostatečně nezapojím dechovou oporu, strefím se pravděpodobně do horní části tónu, tón zní jakoby „bezpohlavně“, světle, uškrceně. Když se strefím do dolní části tónu, dechový sloupec nedojde dostatečně do hlavy, patro není vyklenuté a hlavový tón se kvalitně neozve. Zvuk pak působí příliš hustě, tlustě, je bez lesku a není nosný. Naším úkolem je strefit se doprostřed každého tónu, aby působil harmonicky a byl pro zpěváka přirozený.

Rozvoj osobnosti a hledání svých dalších možností je základním předpokladem úspěchu. Každý člověk musí zdolávat osobní překážky, aby došel ve svém hledání o kus dál. Bez psychologického pohledu na věc nelze dosáhnout sebepoznání. Není důležité kam dojdeme, ale sám proces poznávání. Dávám pěvecké hodiny založené na individuálním přístupu ke každému člověku, který chce na sobě pracovat a rozvíjet svoji osobnost společně se svým hlasem.